Někdy se přihodí, že život Vám v jednu chvíli přinese víc, než unesete. Někdy je to samý med, až se Vám srdce štěstím může rozskočit. Někdy je to tolik bolesti a zmatku, že už marně hledáte uši, které by Vám od toho nadělení ulehčily. Najednou je třeba hledat jinou cestu.

Petr Bouda prošel takovým soukromým peklem. Bojoval o život. S nemocí, chvíli i s vírou, že bojovat má ještě smysl. Bojoval – a vyhrál. Urval pro sebe ze života ještě kus. A začal se dívat kolem sebe. Na dobrou fotku totiž potřebujete jednu věc víc než dobrou techniku – potřebujete chtít vidět. A s tím se každý nenarodí. Někomu to přinese až ten život, který získá podruhé. A tak se to stalo. Z Petra se stal fotograf.

Petr fotí své přátele, když se zrovna zabývají svými koníčky, právě zrozené modelky ze zámeckých kaváren, zablácené hráče amerického fotbalu v akci, lidi sjíždějící hory v šílené rychlosti na lyžích nebo na kolečkách. U jeho fotografií často máte pocit, že vidíte život v plném trysku, jindy zase, jako by se vteřina na záběru protahovala natolik, že vidíte hlouběji. Díváte se jinak. Stud jde stranou. Máte všechen čas světa.